„Ty…měl by ses zastavit u Muchů, pozdravovat paní Muchovou a Jarču a Jirku a tak,“ ponoukal svého mladšího bratra Rudolf Kundera. Vladimír jej navštívil, ve Francii, kde jako student akademie získal stipendium. Vladimír věděl, že Ruda kdysi pomáhal Alfonsi Muchovi a že má s rodinou dobré vztahy, sám se ale s nikým dosud nesetkal. Po nějaké době se tedy vapravil do Bubenče, aby vyřídil pozdravení od bratra. Nezůstalo jen u toho. Seznámil se s paní Muchovou, s Jiřím i Jarčou a kvůli posledně jmenované začal do vily docházet častěji. „Jednou jsem přišel do takové situace, kdy venku stálo asi 10 velkých stěhovacích vozů a uvnitř byla uplakaná paní Muchová. Prý mají vilu okamžitě vystěhovat, ale přitom neměli kam! Kolem postávali policajti, i tajní, a paní Muchová byla naprosto bezradná. Rozhodla se, že zavolá ministrovi Nejedlému, co se děje. Jeden z mužů přiskočil a vyrval šňory ze zdi. Hrozná situace, nevěděli jsme, kudy kam.“ Psal se říjen 1950.
Jiří v tu chvíli pobýval v Železné Rudě. A nebylo to jen 180 kilometrů, které jej dělily od událostí v Praze. Prožíval štěstí a radost. Prožíval je s Vlastou Plockovou, která v červenci 1950 přivedla na svět jejich dceru Jarmilu.
Marie Muchová se nakonec do Železné Rudy dovolala – z bytu Jiřího. Jiří nasedl do auta a vyjel ku Praze. Jenomže tam už se začalo nakládat do připravených vozů. Když dorazil na místo, měla paní Marie možnost poznat dosud nepoznanou tvář svého vždy klidného a vyrovnaného syna, který stejně jako jeho otec mluvil spíše tichým hlasem. Doslova řval na celou Prahu: „Kdo dal příkaz tohleto všechno zničit?“
Miláčku, raději bych ti psal celou knihu, jak bych s tebou chtěl stále hovořit. (…)
Tedy v prvé řadě – je mi strašně smutno. Chodit poslední dny zde, v těch místnostech, které tolik znamenají je těžké, dvojnásob těžké, když není s kým promluvit. Ty jsi tak daleko, tak nedostižná. Doufal jsem, že bych mohl na neděli přijet – nešlo to. A tak musím jen čekat na svou popravu, abych se k tobě vrátil. (…)
Nakonec jsem byl rád, že mohu alespoň zajít k vám pro tu rýži. Taková dětinská věc. Přitom jsem poprosil Emilku, aby mi půjčila nějaký prázdný kufr, kam bych na několik dní uložil ty nejnutnější věci. Nemusíš se o něj bát, protože jsem v zástavu u vás nechal dva kufříky, obsahující všechny otcovy skicáky. (…)
Co bude dál? Bůh ví. V několika dnech se to asi vystěhuje a pojedu do Rudy, která mi zatím bude jediným útočištěm. Strašně se budu na tebe těšit. A budu zvědavý na malou, jak už vypadá, co už umí, prostě na všechno možné. (…) Měl jsem si vás dvě vyfotografovat a přišpendlit na zeď. Abych si stále uvědomoval, že jsou i jiné, hezké věci na světě.
Psát nic nemohu. Je-li člověk uprostřed nějakého osobního trápení, nemůže psát. A nebo píše, a pak je to osobní, chybné, křivé. DOkud člověk nezvládl to, co ho tíží, nemá psát. Co je lidem do toho? Neměl bych tedy asi vůbec psát, s tou svou neustálou bolestí u srdce. Kdy se ta utiší? A má se vůbec utišit? (…)
Miláčku, přijdi ke mně ve snu. Přines sebou děvčátko – nebo lépe, přiveď ho, oblečené v bílém. Něco bych mu chtěl dát na památku z toho, co zaniká. Vzpomínku na krásu. Aby ji hledala stále, kamkoliv půjde, tu jedinou svobodu, která zůstává mimo čas. Laskavost a krása. Všechno ostatní je zbytečné.
Vzpomeň si na mne. Nezapomeň na mne. Pohlaď ji za mne.
Tvůj Jiří