Ibišek (tak jej nazývala babička) se ve třetím roce svého pobytu v Krasosadu rozrostl do nebývalých rozměrů. Květy ani listy jsem nasbírat nestihla, a tak teď, koncem října, došlo alespoň na kořeny. Pokušení vyrobit proskurníkový sirup je veliké, zvláště když jsem se výrobou teoreticky zabývala ve škole v předmětu Příprava léčiv. Podotýkám, že dnes už jej pravděpodobně v lékárně nikdo připravovat nebude, ale co kdyby? Nebo – právě proto?
Odstřihla jsem pár nejdelších stonku a začala s rýčem tancovat kolem. Z které strany začít? Do jaké šířky asi kořeny půjdou? Zkusila jsem to v jednom místě – rýč hladce projel zeminou a pak se o cosi zastavil. Druhé rýpnutí o kus dál – dostala jsem se hluboko a pomalu začala keřík páčit ven. Kořeny celkem ochotně povolovaly a tak jsem za chvíli odnesla trofej na trávník. Celý kořenový systém – nebo alespoň ta část, kterou se mi podařilo dostat ven – byl fascinující. Pomalu jsem se kořeny začala probírat, rozplétat je a mimoděk oklepávala zbytky zeminy.
Při odřezávání kořenů se začala objevovat látka, která činí proskurník lékařský (Althaea officinalis) vyhledávanou bylinou při potížích dýchacích cest a trávicího traktu: sliz. Neuvěřitelné množství slizu. Rozhodla jsem se kořeny neloupat, ale očistit je pouze jemným kartáčkem pod tekoucí vodou.
Poté jsem je nakrájela na kolečka a nechala několik hodin macerovat ve studené vodě s trochou lihu. Uvolněný sliz byl natolik hustý, že jsem jej slévala přes gázu – přes plátno by pravděpodobně vůbec neprošel. Přidala jsem k němu cukr a na mírném ohni přivedla k varu. Po krátkém povaření nalahvovala. Voní to nádherně a čekám teď na nějaké zakašlání či průjmíček, abych mohla vyzkoušet účinky.
Pro ty z vás, co máte rádi přesnost: na 100 g čerstvého kořene použijte 400 ml vody a 20 ml lihu. Po vyluhování zfiltrovanou tekutinu zvažte a na 1 díl tekutiny přidejte 2 díly cukru. Zahřívejte do rozpuštění cukru a krátce povařte. Lahvičky po vychladnutí skladujte v lednici.