Kokoškový den

Dopoledne jsem zahájila práci v Krasosadu s jediným cílem: zabezpečit vše, co zabezpečit lze, před příchodem zmrzlých mužů – a že jsou tedy letos přesní! Bude to trochu náročné, protože ze sadbovačů ve skleníku či pařeništi šly sazeničky do květináčků, a to se hned pěkně zvětší objem… Takže teď to budou muset přečkat v bednách naštosovaných ve skleníku, případně pod krytem z netkané fólie. Vydala jsem se zkontrolovat i břeh, který postupně osazuji bylinami, a chvíli váhala, co s meduňkou a šantou, které už mají půlmetrové stvoly. Pak ale upoutala mou pozornost kokoška.

Loni byl problém najít zdravý stonek – poměrně brzy byla napadena plísní bělostnou (Cystopus candidus), která rostlinu zcela znehodnotí (poznáte ji spolehlivě – rostlina vypadá jako poprášená vápnem). Ta letošní je zdravá, krásně vzrostlá – a teď by ji měl poškodit mráz? Vydala jsem se pro nůžky a košík. Během pár minut bylo sklizeno. Pokud bude dobré počasí, obrazí do podzimu ještě několikrát. Část dnešního sběru půjde na tinkturu (na 1 l alkoholu 200 g stříhané čerstvé nati), část usušit. Třeba se bude někomu hodit na čaj, obklad či do koupele.

A komu že by se mohla hodit? V lidovém léčitelství i lékopisech je kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris) oceňována pro stavění krvácení všeho druhu: z nosu, žaludku či střev. Největší zásluhy jsou jí připisovány při silném děložním a menstruačním krvácení. Tuto schopnost má pravděpodobně díky vysokému obsahu flavonoidů, zejména rutinu. V obkladech se používá i na křečové žíly, v koupelích při hemoroidech. Své uplatnění najde i při úpravě krevního tlaku, potížích močových cest, bílém výtoku a při ochabování svalů. Farmaceuti i lékaři se shodují na tom, že její účinek je velmi silný: bere se proto v malých dávkách a pouze po dobu nezbytně nutnou. Při silném menstruačním krvácení se připravuje silný nálev (3 lžíce na 200 ml vody) a bere se po lžících, teplý, 3 x denně 1-2 lžíce mezi jídly. Při méně akutních potížích se nálev připravuje z 1 lžičky na šálek, vždy čerstvý, pije se 3 x denně mezi jídly. Předávkování může způsobit otravu, která se projeví jako ochrnutí. A ještě jedna informace – hemostatický účinek sušené drogy již do půl roku výrazně klesá, proto se doporučuje používat kokošku čerstvou, případně nedávno sušenou.

V podobě tinktury si své schopnosti zachovává déle a také je toto použití bezpečnější – vtírá se do pokožky. Rakouská bylinářka Maria Treben ji používala k léčbě ochablých svalů, při atrofiích, výhřezu kýly a dělohy.

Sama jsem kokošku poprvé vyzkoušela loni, kdy jsem řešila silné krvácení. Na nálev došlo párkrát, tinkturu jsem aplikovala v oblasti podbřišku až k žaludku. Musím říct, že jsem byla velmi překvapená i jedním nezamýšleným efektem: zpevněním břišních svalů. Pokud máte podobnou zkušenost, budu ráda, když se o ni podělíte.

Vlaštovičník a jeho čaromoc

Kdoví, proč jsem se při pomyšlení, že dnes budu psát o vlaštovičníku, vrátila na příkrou stráň pod kostelem a sad za domem, v němž jsem trávila první roky svého života. Ráda jsem se „ztrácela“ (rodiče říkali, že jsem utíkala z domu a že mne věčně museli někde hledat) při hledání pléšek*, kropáčků*, medrnice* i vlaštovičníku.

Má zvláštní pověst, ten vlaštovičník větší (Chelidonium majus). Jedni jej opěvují, druzí se jej bojí. A jak známo, strach většinou vzniká z neznalosti… Vybavuji si, že jsem vyrůstala s informací, že je jedovatý. Nevím o tom, že by jej doma či v mém okolí někdo využíval jinak, než k potírání bradavic. Určitě ale vím, že žlutým mlékem jsem si malovala ruce a i když jsem poté někde něco pozřela (nemyté a nemytýma rukama), nic se nestalo a mohu tu dnes psát.

Literatura praví, že jeho účinků využívali již Keltové. Říkalo se mu „druidské mléko“. Mathioli k jeho názvu uvádí, že řecké „chelidoni“ znamená vlaštovka, ale také nebeský dar. S jeho vysvětlením, že vyrůstá v době, kdy vlaštovky přilétají a uvadá, když odlétají, nemohu souhlasit – vlaštovičník je jednou z bylin, kterou lze neporušenou nalézt pod vrstvou sněhu a užívat ji již časně z jara. Sušená nať vlaštovičníku je dodnes drogou uznávanou ve většině lékopisů, homeopatie využívá kořen.

Čaromoc byla vlaštovičníku přisouzena pravděpodobně tehdy, když se ukázalo, že zlepšuje zrak (člověk doslova „prozře“). Tento účinek souvisí s jeho působením na játra a vylučování žluči. Kromě toho tlumí křeče hladkého svalstva (žaludek, střeva, žlučovody). Předmětem zkoumání jsou jeho cytostatické účinky (zastavuje růst a dělení buněk) – to ostatně lidové léčitelství potvrzuje u „pálení“ bradavic.

Využívat lze sušenou nať nebo tinkturu. Nať se přidává do směsí povzbuzujících činnost jater a žlučníku a uklidňujících křeče, tinkturu využíváme obdobně. A jak je to tedy s jeho jedovatostí? Výzkumy ukazují, že okamžitá jedovatost je nepatrná, může se ale projevit při dlouhodobém užívání. Proto jsou u přípravků s vlaštovičníkem jako kontraindikace uváděny jaterní nemoci.

Pokud se chcete pustit do sušení, pak jedno upozornění: celá nať se suší poměrně těžko – tenké listy začnou „šustit“ velmi brzy, ale stonek je dlouho ohebný a ne a ne uschnout. Je proto třeba sušit jej při teplotě kolem 40 °C až do doby, kdy se i nejtlustší stonky lámou. Jinak dochází v rostlině k fermentačním procesům a následně také k plesnivění.

O jednom skvělém a naprosto bezpečném užití píše Mathioli a osobně je moc ráda využívám: vložit list vlaštovičníku do obuvi a pěkně si s ním chodit. Můžeme si domyslet, že ovlivňuje činnost potřebných orgánů skrze reflexní plošky. Hodně zdraví s vlaštovičníkem, přátelé!

*pléšky = pampelišky, kropáček = prvosenka, medrnice = plicník

Zlateň věncová – co s ní?

Na první pohled vypadá jako nějaký druh chryzantémy, a pro ty mám odmalička slabost: pěstovala je moje babička i moje kmotra, je to pro mne vůně dětství. Když jsem v jedné nejmenované botanické zahradě našla pár odkvetlých úborů, bylo jasné, že příští sezónu se zlateň objeví i v Krasosadu. (Mimochodem – byla to moje první botanická loupež, bylo to prostě silnější než já!)

Říká se jí také kopretina věncová, latinsky ji najdete pod názvy Glebionis coronaria nebo Chrysanthemum coronarium.

Její listy je možné koupit ve specializovaných vietnamských obchodech a tržnicích. Dovoz z Holandska. Tím se dostávám k jejímu nejznámějšímu využití – je to oblíbená asijská listová zelenina. Mladé listy jsou jemně aromatické, chuťově připomínají jarní mrkev. V asijských restauracích je zpravidla dostanete spolu s dalšími zelenými či barevnými listy v mističce nebo košíku k většině jídel.

Tradiční čínská medicína využívá květ, někdy však i celou rostlinu, a přisuzuje jim tyto účinky: „pročišťuje horkost a odstraňuje jedovatosti, rozptyluje otoky, odvádí vítr a vyrovnává játra“ (cituji z Farmakologie klasické čínské medicíny, autor Vladimír Ando). V jazyce západní medicíny se používá při vředovitých vyrážkách, zanícených zduřeninách, zánětech v krku, zrudnutí očí, chřipce, zápalu plic, záškrtu, zánětu žaludku a vysokém krevním tlaku.

Pěstování je velmi jednoduché: potřebuje dostatečně výživnou zeminu (jinak listy brzy žloutnou), dostatečnou zálivku (jinak jsou listy tuhé) a hlavně pravidelný sběr – ten pomáhá rostlině obrůstat stále novými křehkými výhony a listy. Pokud budete chtít získat květy, dopřejte jí slunce, pokud stojíte spíše o svěží salátek, dopřejte jí přistínění. Pokud ji budete pěstovat v bytě, volte raději větší květináč.

A hlavně – napaste se, kdykoli půjdete kolem!

P.S. V Krasosadu mám ještě několik sazeniček, které by rády našly nové majitele :-))

Pampeliškový med

Vyrobit dobrý pampeliškový med sice trvá tři dny, ale výsledek stojí za to: je zlatý, voňavý a delikátní!

Nasbírat pět plných hrstí pampeliškových hlaviček netrvá dlouho, ani když trháte stylem „jedna pro mne, dvě zůstávají“. Tedy – mluvím o zahradě, kde nebyl pampeliškám vyhlášen boj…

Vložíme do hrnce a zalejeme asi 1,5 litrem studené vody – pampelišky by neměly volně plavat, ale spíše je budete muset přitlačit, aby se ponořily. Pozvolna zahříváme téměř k varu. Odstavíme a necháme přes noc vychladnout.

Druhý den přecedíme, hlavičky vymačkáme. Do vzniklé tekutiny přidáme 1,5 kg cukru a jeden na plátky nakrájený citrón. Zahříváme a za občasného míchání pozvolna odpařujeme – nesmí se vařit. Odstavíme a necháme vychladnout. Proces zahřívání a chladnutí opakujeme tolikrát, až je med správně zahuštěný: je tekutější než včelí, spíše jde o hustší sirup. Správnou hustotu poznáme pouze ve studeném stavu. Plníme do čistých lahví či sklenic.

Tento med je výborný k ochucení teplých i studených nápojů, kaší, mléčných dezertů. Dá se použít k oslazení pečiva – zejména do sušenek a cookies je výtečný.

Jeho přiměřená konzumace má dobrý vliv na trávicí trakt (žaludek, játra, žlučník) a vylučování (je mírně močopudný). Rakouská bylinářka Maria Treben uvádí, že „lidé s nemocnými ledvinami nesnášejí kyseliny, které obsahuje pravý med, proto je pro ně sirup z pampelišky přijatelnější.“

Fialky kolem nás

Posledních několik let, co se věnuji sběru bylin, pozoruji, že každý rok se
výjimečně daří jinému druhu. Vloni to byly třezalka tečkovaná a violka
trojbarevná. Překvapivě jsem potkávala většinou lidi, kteří potřebovali právě je.

Letos sezóna ještě ani pořádně nezačala, dokonce se zdá, že si ještě budeme
užívat zimy, ale sad už je plný fialek. Vůbec nechápu, kde se tady v takovém
množství vzaly. Věděla jsem o pár místech, kde je určitě najdu, ale doposud
jsem je nesbírala. Letos jsou tady fialové koberce, a tak mohu s čistým
svědomím přijít s košíkem a tajnou úmluvou: polovina zůstává, polovinu si, s dovolením, vezmu.

Nedalo mi to a sáhla jsem po moudrých knihách, abych si ověřila možnosti
využití: „Droga především účinně podporuje vykašlávání hlenů. Využíván je také účinek močopudný a protirevmatický.“ … „Při zánětech plic se
dříve užívaly květy fialky tak, že se 1 polévková lžíce květů přelila šálkem
vařící vody a nechala se 10 minut vyluhovat. Podávaly se vždy před jídlem 2 až 3 šálky denně.“ (To byl Herbář, Janča-Zentrich). „Přípravkům z
oddenku i natě se připisuje schopnost rozpouštět hleny a podporovat
vykašlávání, čehož se příležitostně využívá při onemocněních dýchacích
cest.“ (Ottův průvodce přírodou). Homeopatické využití obdobné.

V dalších knihách už nehledám. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby teď
každý místo roušky nosil v klopě kytičku fialek.