krasosadcz

Mohou byliny pomoci při léčbě infekce způsobené stafylokoky?

S překvapením zjišťuji, že jsem se s příspěvky odmlčela na více než rok. Důvod je prostý – veškerý můj čas pohltilo studium. Za účelem získání zápočtu nebo absolvování zkoušky jsem však občas napsala text, který teď čeká na svoji další příležitost. Ten následující vznikl k předmětu Mikrobiologie a hygiena a s drobnými úpravami jej pouštím do světa.

Lichořeřišnice větší, *Tropaeolum majus*

Stafylokoky jsou přirozenou součástí mikroflóry kůže a sliznic člověka i zvířat. Jsou poměrně odolné vnějšímu prostředí – dlouhodobě přežívají při teplotách blížících se bodu mrazu, v prostředí o teplotě 60 °C přežijí cca půl hodiny, v zaschlém hnisu několik týdnů. Optimální teplotou pro jejich růst je 37 °C. Jsou rezistentní vůči většině antibiotik. Jsou nejčastějšími původci poúrazových a pooperačních infekcí.

Doposud je popsáno asi 50 druhů, většina z nich ovšem není patogenní. Klinicky nejvýznamnější jsou:

Staphylococcus epidermidis – vyskytuje se na kůži a je oportunním patogenem – nemoc se rozvine v oslabeném organismu a zpravidla v souvislosti s cizím tělesem (poranění kůže, úraz, invazivní diagnostika či léčba, tkáňové či orgánové náhrady).

Staphylococcus aureus (zvaný „zlatý stafylokok“) – je původcem řady onemocnění, jejichž doprovodným projevem je přítomnost hnisu (abscesy, folikulitidy, sinusitidy, bronchopneumonie, sepse). U některých jedinců je přítomen v těle i bezpříznakově („bacilonosiči“), u některých však může při zanedbání léčby způsobit závažná onemocnění (záněty mozkových blan, napadení orgánů).

Méně často je možné se setkat s druhy Staphylococcus saprophyticus (způsobuje cystitidy, uretritidy, infekce ran), Staphylococcus haemolyticus (endokarditidy, cystitidy, peritonitidy, infekce ran a kostí), Staphylococcus hominis (cystitidy, meningitidy).

Rizikové skupiny – Rizikovým faktorem pro vznik onemocnění je oslabení imunity (způsobené např. vyčerpáním organismu), některá onemocnění (např. cukrovka) nebo lékařské zákroky (ošetření úrazů, operace).

Prevence – Infekci stafylokoky (drobná poranění apod.) zvládne zdravý organismus spontánně. Je však vhodné dodržovat preventivní opatření – minimálně na úrovni hygieny rukou mýdlem a vodou. Při kontaktu s člověkem (i zvířetem), u něhož probíhá onemocnění způsobené stafylokoky (např. ošetřování ran) je vhodné použít k dezinfekci rukou přípravky na bázi alkoholu.

Terapie – v případě potvrzení infekce zlatým stafylokokem (S. a.) se používají antibiotika oxacilin (polosyntetický penicilin) a tzv. linkosamidy.

Drobné rány je nutno dostatečně dezinfikovat a do vytvoření krusty dbát zvýšené hygieny. Z hlediska možné nákazy S. a. jsou rizikovým faktorem popáleniny, kde dochází k poškození větší plochy kůže. Mimořádnou pozornost vyžadují hlubší poranění tkání až otevřené zlomeniny – viz dále. V případě zanícení je doporučován laboratorní test a poté cílená léčba, jsou podávány masti a preparáty podporující granulaci.

V měkkých tkáních stafylokoky způsobují onemocnění jako impetigo, folikulitida, abscesy. Zvýšenou pozornost vyžadují hlouběji uložené tkáně (riziko nákazy nemusí být spojeno s narušením pokožky), dlouhodobé přetížení (fascitidy) či koincidence s dalšími onemocněními (diabetes). Příznaky jsou zbarvení pokožky (od červené přes fialovou až po modrošedou), zvýšená teplota, zvýšená citlivost, vytvoření zatvrdnutí. Léčba antibiotiky je nutná.

Záněty kostí (osteomyelitis) mohou postihovat dospělé (oblast páteře, dlouhých kostí a boků) i děti (spíše dlouhé kosti). Mohou vzniknout v souvislosti s infekcí kůže a měkkých tkání, s chirurgickými zákroky, s existencí infekčních ložisek (dekubity, zuby, trávící trakt, otevřené zlomeniny, nedokrvování tkání). Příznaky jsou horečka, otok, bolest a zarudnutí v infikované oblasti. Nutná léčba antibiotiky, dle okolností bývá doplňována analgetiky a antihistaminiky.

Rizikovými faktory pro vznik infekčních zánětů kloubů (artritis) mohou být u dětí existující kožní infekce, infekce plic nebo trávícího traktu, u dospělých pak hlavně revmatoidní artritida, onemocnění jater a zhoubná onemocnění. Příznaky jsou bolest, otok, ztuhlost a zvýšená citlivost. Nutná léčba antibiotiky, dle okolností bývá doplňována analgetiky, antihistaminiky, případně lokálními anestetiky.

Možnosti bylinné podpory léčby

Z výše uvedeného vyplývá, že k léčbě infekcí způsobených stafylokoky je nutné použít antibiotika. Tradiční bylinná léčba (ať již domácí či lidové medicíny světa) odkazuje na mnoho rostlin, které obsahují fytoncidy, a lze u nich pozorovat antibakteriální účinky. K nejznámějším u nás patří jalovec, česnek, cibule, zelí či hořčice – tedy to, co používáme jako zeleninu či koření. Konkrétní působení proti stafylokokům (včetně S. a.) bylo prokázáno u křenu (Armoracia rusticana) a lichořeřišnice (Tropaeolum majus). Nositeli antibakteriálního účinku uvedených rostlin jsou sirné sloučeniny (thioglykosidy), které se vlivem enzymů působících při zpracování (krájení, strouhání, kousání) štěpí na vlastní účinné látky. Vařením se jejich účinek oslabuje. Problémem používání těchto bylin jako antibiotik je však určení a nalezení vhodné dávky.

V oblasti podpůrné léčby doprovodných projevů infekce jsou již možnosti využití bylin daleko širší.

Dobrý vliv na hojení povrchových i vnitřních zánětů mají především rostliny obsahující třísloviny. Králem mezi nimi je z domácích bylin řepík (Agrimonia eupatoria), který kromě zmíněných tříslovin obsahuje rovněž fytoncidní látky, kyselinu křemičitou a silice, což zvyšuje jeho svíravé, protizánětlivé a dezinfekční působení. Lze jej používat zevně ve formě obkladů, koupelí či ke kloktání, vnitřně formou nálevu.

K urychlení hojení povrchových zranění (případně i jizev po chirurgických zákrocích) lze využít z domácích rostlin měsíček (Calendula officinalis) nebo netřesk (Sempervivum tectorum), oblíbená je též pokojová rostlina aloe (Aloe vera). Nositelem účinku nejsou ani tak jednotlivé látky (již zmíněné třísloviny, dále slizy, alkaloidy, organické kyseliny, silice), jako spíše komplex těchto látek ve vhodném poměru. Používáme je převážně v podobě obkladů nebo mastí.

Z bylin podporujících léčbu zánětu můžeme volit slézovité rostliny (Malva silvestris, Malva rotundifolia, Malva mauritiana, Althaea officinalis, Alcea rosea), kde za protizánětlivé působení odpovídají pravděpodobně bioflavonoidy, minerály a slizy. Používáme je převážně vnitřně formou odvaru či macerátu, zevně v obkladech.

Jako lokální anestetikum při bolestech kostí a kloubů lze využít například papričky (Capsicum annuum). V plodech obsažený alkaloid kapsaicin nejen tlumí bolesti, ale má rovněž protizánětlivý účinek. Užíváme zevně ve formě obkladu.

Dejte vědět, jestli jsou vám podobné texty k užitku. Děkuji!

Proskurníkový sirup

Ibišek (tak jej nazývala babička) se ve třetím roce svého pobytu v Krasosadu rozrostl do nebývalých rozměrů. Květy ani listy jsem nasbírat nestihla, a tak teď, koncem října, došlo alespoň na kořeny. Pokušení vyrobit proskurníkový sirup je veliké, zvláště když jsem se výrobou teoreticky zabývala ve škole v předmětu Příprava léčiv. Podotýkám, že dnes už jej pravděpodobně v lékárně nikdo připravovat nebude, ale co kdyby? Nebo – právě proto?

Odstřihla jsem pár nejdelších stonku a začala s rýčem tancovat kolem. Z které strany začít? Do jaké šířky asi kořeny půjdou? Zkusila jsem to v jednom místě – rýč hladce projel zeminou a pak se o cosi zastavil. Druhé rýpnutí o kus dál – dostala jsem se hluboko a pomalu začala keřík páčit ven. Kořeny celkem ochotně povolovaly a tak jsem za chvíli odnesla trofej na trávník. Celý kořenový systém – nebo alespoň ta část, kterou se mi podařilo dostat ven – byl fascinující. Pomalu jsem se kořeny začala probírat, rozplétat je a mimoděk oklepávala zbytky zeminy.

Při odřezávání kořenů se začala objevovat látka, která činí proskurník lékařský (Althaea officinalis) vyhledávanou bylinou při potížích dýchacích cest a trávicího traktu: sliz. Neuvěřitelné množství slizu. Rozhodla jsem se kořeny neloupat, ale očistit je pouze jemným kartáčkem pod tekoucí vodou.

Poté jsem je nakrájela na kolečka a nechala několik hodin macerovat ve studené vodě s trochou lihu. Uvolněný sliz byl natolik hustý, že jsem jej slévala přes gázu – přes plátno by pravděpodobně vůbec neprošel. Přidala jsem k němu cukr a na mírném ohni přivedla k varu. Po krátkém povaření nalahvovala. Voní to nádherně a čekám teď na nějaké zakašlání či průjmíček, abych mohla vyzkoušet účinky.

Pro ty z vás, co máte rádi přesnost: na 100 g čerstvého kořene použijte 400 ml vody a 20 ml lihu. Po vyluhování zfiltrovanou tekutinu zvažte a na 1 díl tekutiny přidejte 2 díly cukru. Zahřívejte do rozpuštění cukru a krátce povařte. Lahvičky po vychladnutí skladujte v lednici.

Krásné slovo PLEVEL

šrucha zelná jako plevel nebo zelenina

Poprvé jsem se v tomto roce dopracovala k tomu, že jsem minimalizovala nákup substrátů. Už mě prostě nebaví řešit, že jeden neudrží vodu a okamžitě vysychá, druhý je po pár zálivkách pokrytý zeleným šlemem řas a mechů, třetí je plný plevelů a smutnic.. K vysazování a přesazování jsem si připravovala vlastní zeminu. Přidávala jsem do ní pochopitelně i vlastní kompost – a díky tomu jsem celý rok nevycházela z překvapení, naštěstí většinou milých.

Přestože kompost byl poctivě dvakrát přeházen a zrál dva roky, zůstala v něm spousta semen, která se pak rozhodla vyrůst na nejméně očekávaných místech: mezi kadeřávkem a celerem mi kvetou afrikány a řimbaba, rdesno vhodně doplnila lobelka (nebo to bylo naopak?). Po přesazování přenosných rostlin se u bobkového listu rozbujel heřmánek, ovšem za vrcholné dílo považuji podrost u olivovníku – tady si vybrala místo šrucha zelná. No řekněte – vymysleli byste to lépe? Já tedy ne.

František Trávníček (Slovník jazyka českého, 1952) uvádí, že plevel je „neužitečná rostlina mezi užitečnými“. Ó, kdyby dnes viděl všechny ty nadšence, kteří spasou kde co… Nicméně šrucha je skvělá do jakéhokoli salátu či krémové polévky, zvlášť když vám bují na terase ve stínu olivovníku… Přeji vám, milí zahradníci, pohodovou sklizeň – tu očekávanou, i tu nečekanou!

Povidla, marmeláda, džem…

Trpělivě čekám, až ustane to předlouhé bubnování na střechu. Nicméně díky němu se opět dostávám k psaní a k aktuálnímu tématu – co vyrobit z hojnosti ovoce, které budeme ještě pár měsíců sklízet. A kdo mě zná, tak už tuší, že to bude opět s ponorem do hlubin a rozmachem do šíře.

Po dlouhou dobu bylo jediným způsobem konzervace ovoce sušení. A dlouho s ním naši předkové vystačili, neboť další možnosti zpracování byly široké a hlavně odpovídaly dobovým stravovacím zvyklostem: základem byla kaše, někdy se jako příkrm připravoval maz (rozvařené ovoce). V záznamech věhlasného alchymisty a kuchaře, rytíře Bavora mladšího Rodovského z Hustířan, se již objevuje slovo kompošt (i když výsledkem receptu bylo něco, co bychom dnes nazvali spíše džemem). Myslím, že teprve s větším rozšířením chleba a s myšlenkou, že by se na něj mohlo něco MAZat, objevily se zavařeniny, povidla, marmelády, džemy.

Už jako dítě jsem pátrala, proč máme meruňkovou marmeládu, ale jahodový džem, když je to skoro stejné. Uspokojivou odpověď jsem nedostala. Tu mi poskytla až velmi systematická kniha Domácí konzervování ovoce a zeleniny z produkce zdravotnického nakladatelství Avicenum z roku 1980: marmeláda je z ovocného protlaku, více zahuštěná (=déle se odpařuje voda), zatímco džem má rosolovitou konzistenci a obsahuje kousky ovoce nebo celé drobné plody. Má duše byla s tímto výkladem spokojena a mým klidem neotřáslo ani to, že Sandtnerová to má jinak a ostatní v tom mají úplný jam.

Když jsem tedy minulý týden postupně nanosila domů několik mís rybízu, padlo rozhodnutí, že připravím džem (ano, pecičky, vláknina…), ale i marmeládu (v lineckém nebo v sachru fakt nemají pecičky co dělat). No a v průběhu dlouhého odpařování jsem se pustila do pátrání – zajímalo mě, odkud se vzala slova marmeláda a džem.

Ve své důslednosti jsem si říkala, že začnu pěkně od píky, a sice od kolébky ovoce – v Persii. Do levého horního rohu překladače jsem napsala „zavařenina“ – ve druhém okénku se neobjevilo nic. Aha, perština asi nemá taková popisně-technická slova, musím na to víc poeticky. Nenapadlo mě nic jiného, než napsat „plody“. Zprava se začal objevovat ornament. Bez transkripce. Pocítila jsem velké mezery ve vzdělání a odešla promíchat zavařeninu.

Zkrátím to, protože odpařování také nebylo nekonečné. Dopátrala jsem se slova ջեմ v arménštině (čte se jako „jem“) a poté už jsem skončila na britských ostrovech, kde „jam“ má 9 významů, z nichž 3 jsou nám poměrně známé: džem, jam-session a traffic jam. Džem popisují jako „sladká pomazánka vyrobená z ovoce a cukru, vařená do husté konzistence“. Překvapilo mě však, že „marmalade“ používají jako označení džemů z citrusových plodů, speciálně z hořkých pomerančů. Když jsem zjistila, že slovo převzali z portugalštiny, začalo to dávat smysl… Džem a marmeláda se rozšířily po jiných evropských zemích. Jenom v zemi diplomatů a kuchařů (a v zemích Francii obdivujících, jako je např. Bulharsko) si drží svoje „confiture“ či конфитюр. Slované mírného pásu už pomalu od svých zavařenin, варення či варенье upouštějí.

Z této velké cesty jsem se vrátila zpět posílena v rozhodnutí vytrvat v tom, že směs s kousky ovoce budu dále nazývat džemem a propasírovanou či jinak sjednocenou a hladkou směs budu nazývat marmeládou. A jak je to s povidly?

Vzpomínám si, jak jsem před lety dávala své ukrajinské sousedce povidla a ona se mě s ostychem zeptala: „A také je v nich cukr?“ Vytřeštila jsem na ni oči a nejistě jsem odpověděla: „Ne, tam se cukr nedává …“ Bylo vidět, jak se jí ulevilo a ruku s povidly konečně přitáhla k sobě. „Vůbec nechápu, jak tady dávají do povidel cukr – u nás se to nedělá.“ U nás doma taky ne, milá Natálie. Povidla spoléhají na to, že přezrálé ovoce, ze kterého se vyrábějí, má cukru až až. Jen někdo prostě nemá tu trpělivost dobrat se husté hmoty, která je koncentrovaným sluncem a zemí a jež nám tolik chutná.

A pokud máte chuť spočítat si, kolik stojí taková výroba džemu (přiměřeně ovoce a cukru), marmelády (hodně ovoce a přiměřeně cukru) či povidel (hooodně ovoce a času, žádný cukr), zde máte možnost:
v příkladu je kalkulace třešňového džemu s citrónem (ten se tam musí přidat, aby směs alespoň trochu zrosolovatěla – zralé třešně téměř neobsahují pektiny); jedna dávka je z 1,5 kg vypeckovaného ovoce, výsledek se vejde do 11 sklenic o obsahu 165 ml
x = (n*2,25 + 38 + 115)*1,15/11, kde
x – cena za 1 skleničku 165 ml
n – vaše hodinová mzda (případně mzda, kterou byste byli ochotni za uvaření džemu zaplatit nájemné síle)
2,25 – čas (hod) potřebný k obrání 1,5 kg ovoce, očištění, odpeckování, vaření, plnění, úklidu
38 – hodnota surovin, přičemž třešně nepočítáme, nasbírali jsme je ve vlastní zahradě; cukr, bio citronová kůra, bio citron
115 – cena za 11 sklenic, 11 víček a 11 etiket
1,15 – tzv. fí (0,15 %), v němž jsou náklady na energie a pořízení surovin a obalového materiálu (jízdné nebo poštovné)
11 – počet sklenic, do kterých se vám 1 dávka vejde

K jaké cifře jste se dobrali? Právě jste spočítali NÁKLADY NA VÝROBU. Mohu pokračovat? Mám-li jej prodat na trhu, pak na ten trh musím dojet, zaplatit za místo a několik hodin stát…. a pak už se jen usmívat a popřát, ať vám chutná.

Kurz JARNÍ ŘEZ A OŠETŘENÍ PECKOVIN

Proč jsme se rozhodli tento kurz uspořádat?

Zúčastnili jsme se kurzu řezu jádrovin, který vedl Vojta Ptáček, a jeho přístup nás potěšil, obohatil a hlavně nakopnul. Získali jsme odvahu zasáhnout více do našich letitých jabloní a hrušní. A protože víme, že s třešněmi a švestkami je to poněkud náročnější, pozvali jsme Vojtu do Krasosadu, aby poradil a pomohl i s nimi. „Jabloně a hrušně vám odpustí skoro všechno, ale švestky ne.“

Když jsem kolem rozkvétajících třešní a slivoní obcházela s nůžkami či nedejbože s pilkou, bylo u nás vždycky dusno. Láďa si pod vousy brumlal cosi o barbarství a já zarytě opakovala větu, kterou žena nemá svému muži nikdy říkat: „Ale tatínek to dělal takhle…“ Těmto neshodám naštěstí odzvonilo, protože odborník, kterému věříme, říká, že vhodným obdobím pro řez peckovin je doba PO VYRAŠENÍ.

Kurz tedy proběhne v neděli 28. května 2023 od 9 do 15 hodin. V jeho průběhu si vás dovolujeme pozvat na drobné občerstvení z plodů Krasosadu.

Praktické informace – doprava: v neděli se k nám dostanete pouze autem nebo po svých. Nejbližší vlakové zastávky jsou Zbraslavice nebo Hodkov (obě cca 5 km). Bližší popis cesty k nám obdržíte mailem po přihlášení.

Pomůcky: budou k dispozici, můžete si ale přivézt i své vlastní.

Cena a úhrada: cena 950 Kč je splatná hotově na místě (obdržíte účtenku). V případě zájmu je možné se domluvit na úhradě převodem nebo na odpracování ceny v Krasosadu.

Přihlásit se můžete prostřednictvím formuláře NAPIŠTE NÁM nebo e-mailu jolana.krizkovska@gmail.com.

Těšíme se na vás! Jolana a Ladislav

Mexiko v Krasosadu

o možnostech využití aksamitníku rozkladitého Tagetes patula

Každý rok vysévám afrikány. Je to vášeň. Od dětství se nepřestávám kochat jejich barvou, vůní a sametem. Na tetině zahrádce lemovaly záhony a přiznám se, že vůbec nevím, co dalšího tam rostlo. Milovala jsem chvíle, kdy jsem mohla otrhávat zaschlé květy a vnímat, jak mi intenzivní aroma ulpívá na prstech. Velkou radost mi pak v dospělosti způsobilo zjištění, že se dají používat v kuchyni i v medicíně.

Domovem jsou tihle ohniví krasavci v Mexiku a Guatemale. Afrikán je tedy poněkud zavádějící lidový název; zato oficiální jméno aksamitník rozkladitý (Tagetes patula) se botanikům vyloženě povedl.

Je zajímavé, jak rozporuplné názory a postoje jsou s aksamitníkem spojeny. Někdo je miluje (jako já), někdo je nesnáší. Někdo je vysazuje, protože údajně působí proti mnoha škůdcům, někdo je naopak zavrhuje s tím, že škůdce přitahují. Krásný příklad různých pohledů na realitu… nebo různých realit?

A jak se to tedy má se škůdci? Výměšky z kořenů údajně odpuzují háďátka, aroma by mělo odpuzovat molice, esenciálnímu oleji se přikládají repelentní účinky proti roztočům. Diskuze o vlivu na slimáky je otevřená – moje zkušenost je taková, že po mladých rostlinách jdou jako diví, ty vzrostlejší už nechávají být. Myslím, že vyšší obsah silic a hořčin už jim není po chuti.

Na balkóně – aksamitník v květináči s brutnákem lékařským

V medicíně se využívá protizánětlivých a protimykotických účinků. Z květů a listů se připravuje nálev. V kuchyni jsou největšími spotřebiteli určitě kavkazské národy, zejména Gruzínci. Sušené květy zdobí stánky na tržištích a jsou základem kořenící směsi chmeli suneli, která se používá na luštěniny, maso i zeleninu.

Stánky trhovců zdobené girlandami aksamitníku a bobkového listu (Kutaisi, Gruzie)

Jako barvivo je aksamitník využíván více chovateli slepic než pěstiteli lnu a bavlny. A že je barevnost květů opravdu inspirativní – to mě pobavilo nedávno, když můj muž přišel s otázkou: „Prosím Tě, jak se jmenuje ta kytka… no… ta co má barvy jako Dukla?“

Luční chvalozpěv

Už dobré tři týdny bráním loučku před naším domem před posekáním. Vím, že k jejímu prospěchu bude muset kosa nakonec zasáhnout, ale zatím přináší každý den nové překvapení. Ještě před 9 měsíci bylo na tomto místě rozhrnuto 5 „tater“ kamení (museli jsme je sem navézt kvůli jeřábu, který nám osazoval domek). Pak přijel šikovný soused s bagříkem, šutr shrnul a na místo vrátil původní zeminu. Ta už ovšem byla obohacená semeny – především kopřiv, pcháče, mléče a jiných rostlinných pionýrů.

Inspirována knihou Revoluce jednoho stébla slámy jsem na plochu poházela luční směs a Ladislav poté všechny „pionýry“ na místě proměnil v mulč. Do listopadu se nic nedělo, sem tam nějaký výhonek čehosi neznámého. V zimě jsme jenom vybírali obnažené kamení. Na jaře přišlo velké překvapení: celá plocha porostla hluchavkou. Upřímně – moc radosti jsem z toho neměla, ale když jsem pozorovala ten hukot, který ustal až v pozdních večerních hodinách, nechala jsem to být – čmeláci a včely neměli v té době ještě nic jiného. Asi po měsíci začala hluchavka odkvétat a poléhat, přišly tedy na řadu stroje. Tentokrát jsme nemulčovali, protože mezi stonky hluchavky byl již docela hustý porost.

A pak to začalo: nejdřív se objevily jetele – fascinováni jsme byli hlavně inkarnátem (dost dobrý název…). Od té doby takřka každý den zaznamenáme něco nového: kopretiny, chrpy, kohoutky, vlčí máky, kmín, divoká mrkev, řebříčky, úročník, silenky, zvonky, komonice, čekanky – no a pak posekejte takovou krásu…! Přiznám se, že v jednom případě jsem musela sáhnout po chytrých knihách: to abych zjistila, že nám tu roste i koukol. Ten jsem naposledy viděla, když mi byly asi čtyři roky. Zemědělci byli v jeho likvidaci úspěšní.

S loukou, Ladislavem a duchem zahrady jsme se dohodli, že do svatého Jána… Pak dojde na kosu a na odvoz na Farmu Krasoňovice ke zkrmení – myslím, že takový luxus nemají býci široko daleko!

Rychlý užitek nebo čas pro sebe?

Víte, na čem často ztroskotává používání sypaných bylin? Věřte-nevěřte, je to naše neochota věnovat jejich správné přípravě potřebný čas.

Připravit si nálev nebo odvar vyžaduje nejen myslet předem na to, že v určitou hodinu je třeba s přípravou začít, ale také mít správné pomůcky – tedy alespoň hrníček a sítko. Po určité době sítko zbavit zbytků a vyčistit… Oč jednodušší je vzít hotový nálevový sáček či pytlíček, pěkně s nitkou, a po použití jej hned vyhodit do koše!

Ne všechny byliny je ovšem možné pořídit v nálevových sáčcích (i když výrobci se snaží), ale především – jemně nadrcené byliny rychle ztrácejí na účinnosti. Pokud tedy chceme skutečně pocítit účinek bylin, je dobré používat je co nejčerstvější a rozmělňovat je až těsně před použitím.

Procházíme obdobím jarních očistných kůr, detoxikací a posilování jater. Oblíbené kopřivy a pampelišky jistě neujdou naší pozornosti. Málokdo si ale vzpomene na lopuch větší (Arctium lappa). Důvodem je to, že příprava kořene je opravdu náročná: buď jej musíme předem máčet a potom připravit odvar, nebo jej drtíme na prášek a konzumujeme v této podobě. Účinky lopuchového kořene jsou však pro očistné kůry jako stvořené: podporuje látkovou výměnu a činnost ledvin, čímž pomáhá odstraňování zplodin z těla. Výsledky jsou viditelné hlavně na zdraví kůže (využívá se i při léčbě úporných ekzémů) a vlasů. Za tyto schopnosti vděčíme látkám s fytoncidními a fungicidními účinky, slizům, tříslovinám, silicím a hořčinám. Kromě toho je lopuchový kořen bohatý na polysacharid inulin a minerální látky. Kořen můžeme sbírat na podzim i zjara -na jeho přítomnost v zemi nás teď upozorní zaschlé stvoly s „knoflíky“ či nově rašící listy.

A jak si usnadnit užívání lopuchu? Ráda bych napsala – věnujte čas jeho přípravě, je to čas věnovaný vám samotným… ale nemohu kázat vodu a pít víno. Rozhodla jsem se používat vždy čerstvě umletý prášek – a to tak, že sušené kousky přidávám do mlýnku na pepř, přibližně 2 díly pepře a 1 díl lopuchu. Chuť je příjemně změněná a já mám radost, že jsem udělala něco pro své zdraví.

P.S. Obdobným způsobem přidávám do mlýnku semena ostropestřce – kupovat si je drcená rozhodně nedoporučuji, neboť nejen rychle ztrácí na účinnosti, ale extrémně rychle i žluknou. Aby tomu výrobci zabránili, musí semena termicky „upravit“, takže je otázka, k čemu taková semena vlastně ještě jsou…

KE KOŘENŮM – odpovědi na otázky

Spolek přátel Farmy Bláto uspořádal v sobotu 16. října 2021 seminář, který jsme nazvali Ke kořenům. Téma se pro toto období nabídlo úplně samo – je právě čas jejich sběru. A protože jsem se jako lektorka nechala kořeny a krásnou atmosférou unést, nestihla jsem odpovědět na otázky, které jsme průběžně zapisovali. Zde tedy alespoň ty, na které se touto formou dá odpovědět.

Macerovat suché nebo čerstvé? Mluvíme-li pouze o kořenech, lze obojí, ale macerování suchých bude trvat déle (alespoň přes noc).

Co při výrobě masti použít místo sádla? Pokud vám sádlo nevoní či je nechcete používat z etických důvodů, je možné je nahradit například kokosovým tukem. Pokožkou proniká dobře, má však o něco nižší tzv. kouřový bod (=dříve se přepálí, což je např. při výrobě břečťanové masti nevýhodné).

Chození naboso – má nějaké přínosy? Pokud si pamatuji, původní otázka zazněla v kontextu, zda je možné, že člověk chůzí naboso ovlivní to, co potom na jeho „cestičkách“ roste. Nezlobte se, že odpovím trochu vyhýbavě – pokud tomu věříte, tak tomu tak je. Já osobně chodím (po vlastní zahradě či na pěkné louce) naboso z těchto důvodů a takto: ráno se občas projdu mokrou trávou (v zimě tedy i sněhem), ale pár minut. Poté na mokré nohy natáhnu vlněné ponožky a vklouznu do bot či přezůvek. Přínosy vidím hlavně ve dvou věcech – jednak tento rychlý „Priessnitz“ lépe rozproudí energii v těle (pomáhá odbourávat zátěž v kloubech, v krvi či lymfě), jednak kontakt těla s „přírodní“ vodou posiluje tělesný magnetismus (=zdraví). Jinak chodím bosa tehdy, když je zem dostatečně teplá a je mi to příjemné. A pokud si přitom mé nohy něco vezmou z bylin, na které jsem šlápla, tak je to fajn. Dlouhé chození po chladivé zemi neprospívá ledvinám.

Bršlice kozí noha? Kromě jarní polévky, o které jsem mluvila, jsou mladé listy bršlice výborné všude tam, kde byste normálně používali petrželovou nať (která obvykle ještě v této době není). Pokud vám nevoní, tak se do ní nenuťte. Je silně močopudná a pomáhá z těla vyplavovat hlavně kyselinu močovou a chloridy – vhodná je tedy pro lidi, kteří trpí dnou a revmatismem (do čajových směsí). Na bolestivé klouby se používala horká kaše z listů.

Jak používat a uchovat brutnák? Používáme květy, listy a semena. Květy můžete zdobit dezerty i saláty. Listy můžete přidávat do salátů – pokud vám nevadí to, že poněkud drhnou (jsou chlupaté). Výborné jsou rozmixované ve smoothie či koktejlu. Mají lehce okurkovou příchuť, bez obav je můžete použít s dalším kořením při nakládání okurek či do kvašené zeleniny (pickles). Brutnák má dobrý vliv na sliznice (dýchací cesty, žaludek, střeva, močové ústrojí), je močopudný, tlumí křeče a celkově zklidňuje. Neměl by se používat dlouhodobě. Je možné ho sušit a připravovat ve formě nálevu, usušené listy je ale třeba dobře zabezpečit před druhotným zvlhnutím).

Ještě jednou všem děkuji za účast a ať se vám daří!

Proč nekrmit jen slunečnicí?

Nepočítám-li hmyz, pak ptáci jsou jistě nejpočetnější skupinou návštěvníků Krasosadu. Nemohu napsat „obyvatel“ – většina jich sídlí mimo a tady pravděpodobně mají jednu z jídelen. No a s pravdou ven – kde oni mají jídelnu, my máme obrazovku. A jako jiné obrazovky, i tahle silně podkopává pracovní morálku. Třeba teď – místo toho, abych začala ubírat ze seznamu pracovních úkolů, chci se podělit o výsledky pozorování.

Krasosad je tvořen starými stromy. Jejich větvoví je hustší, než by asi připustili ovocnáři, kmeny jsou porostlé mechem, a také nespočet dutin a prasklin je domovem pro spousty hmyzu. O plodech, které už nemůžeme sklidit a zpracovat, ani nemluvím. Myslím tedy, že stravy pro ptáky je u nás dost – a jak jsem už uváděla v knížce #zivotvmaringotce, ptáků také: objevuje se u nás téměř dvacet druhů. Přikrmovat začínáme až s příchodem mrazů.

Těch pár slunečnic, co vypěstujeme, stihnou zpravidla vyzobat dřív, než je sklidíme. Proto jsme odkázáni na nákup. Začali jsme slunečnicí, když jim tak chutná – a také proto, že je v obchodech nejčastěji k mání. Pak jsem si ale řekla, že přece nemohou mít tak jednostrannou stravu, a koupila jsem směs. Jak to dopadlo? Slunečnice zmizela ihned, to ostatní zůstalo na krmítku tak tři dny, než si přilepšili náhodní kolemletící. Říkala jsem si – proč dávají výrobci do směsi něco, co těm ptákům nejede? Než jsem ale spotřebovala celé balení, zjistila jsem, že věc se má trochu jinak.

Nejbystřejší a nejodvážnější jsou sýkorky – koňadry, modřinky, babky i uhelníčci. Přiletí, rychle sezobnou jedno semínko a usednou s ním opodál, aby je vyloupli a snědli. Brhlíci mají jinou strategii: naplní zobák mnoha semínky a teprve pak odletí. Do toho se občas objeví zvonci – vyčkávají, až se krmítko na chvíli uvolní, a pak na místě louskají a sezobávají, co je. Přilétne-li dlask, usedne ke zdroji a nemilosrdně zahání všechny další zájemce (mimochodem – to se mu to s jeho velikostí dělají ramena!). Pouze pár přidrzlých sýkorek mu občas sebere něco takřka za letu. Stejnou tendenci jako dlaskové (tedy odhánět konkurenci) mají strakapoudi. Vrabci přilétají o něco později, takže – pokud něco zbylo – nemusí se už s nikým dělit. Toho, co spadne z krmítka, se ujmou kvíčaly, kosi a další vrabci.

Konečně se dostávám k pointě s pestrostí: pokud dáme na krmítko jen slunečnici, všechnu ji slupnou sýkorky (některým modřinkám už můj muž začal říkat „obřinky“). Pokud dáme směs, přilétají postupně další druhy, které nepohrnou ovsem, prosem, obilím i řepkou. Pokud je ve směsi lněné semínko, tak z krmítka nezmizí, dokud je neuklidím. Důvodem je pravděpodobně to, že zvlhčené lněné semínko je velmi lepkavé a ptáci tuší, že by jim mohlo způsobit potíž.

Pro další zpestření jsme se naučili dávat ptákům ještě to, co ve většině domácností končí v odpadcích: jadérka z jablek a hrušek a semena z dýní všeho druhu. Dýně, pravda, vyžaduje drobnou úpravu, aby se nelepila podobně jako len: je nutné sundat svrchní průsvitnou slupku. To je velmi jednoduché – dobře usušené semeno lehce promneme mezi prsty a této lepivé slupky je zbavíme. A že na takové (…) nemáte čas? Je to věc úhlu pohledu. V domácnosti bylo dříve hodně činností, které nevyžadovaly intelektuální soustředění, ale prostě jen mechanickou zručnost a trpělivost. Třeba takové přebírání čočky, hrachu či rýže. Nebo mytí nádobí či loupaní ořechů. Dnes za nás všechno dělají stroje či jiní lidé – a zbavili jsme se tak příležitosti vypnout, či chcete-li – meditovat. Spočinout. Zamyslet se nad něčím, co potřebuje čas. Nebo se třeba zaposlouchat. Nebo zavzpomínat.

Za takové pozastavení v čase jsem velmi vděčná a přeji i vám, abyste si je dopřáli. Třeba při čištění dýňových semínek. Kousek našeho života pak jakoby lépe zapadne do celku, kde všechno souvisí se vším.