Poprvé jsem se v tomto roce dopracovala k tomu, že jsem minimalizovala nákup substrátů. Už mě prostě nebaví řešit, že jeden neudrží vodu a okamžitě vysychá, druhý je po pár zálivkách pokrytý zeleným šlemem řas a mechů, třetí je plný plevelů a smutnic.. K vysazování a přesazování jsem si připravovala vlastní zeminu. Přidávala jsem do ní pochopitelně i vlastní kompost – a díky tomu jsem celý rok nevycházela z překvapení, naštěstí většinou milých.
Šrucha zelná jako podrost olivovníku
Přestože kompost byl poctivě dvakrát přeházen a zrál dva roky, zůstala v něm spousta semen, která se pak rozhodla vyrůst na nejméně očekávaných místech: mezi kadeřávkem a celerem mi kvetou afrikány a řimbaba, rdesno vhodně doplnila lobelka (nebo to bylo naopak?). Po přesazování přenosných rostlin se u bobkového listu rozbujel heřmánek, ovšem za vrcholné dílo považuji podrost u olivovníku – tady si vybrala místo šrucha zelná. No řekněte – vymysleli byste to lépe? Já tedy ne.
František Trávníček (Slovník jazyka českého, 1952) uvádí, že plevel je „neužitečná rostlina mezi užitečnými“. Ó, kdyby dnes viděl všechny ty nadšence, kteří spasou kde co… Nicméně šrucha je skvělá do jakéhokoli salátu či krémové polévky, zvlášť když vám bují na terase ve stínu olivovníku… Přeji vám, milí zahradníci, pohodovou sklizeň – tu očekávanou, i tu nečekanou!
Trpělivě čekám, až ustane to předlouhé bubnování na střechu. Nicméně díky němu se opět dostávám k psaní a k aktuálnímu tématu – co vyrobit z hojnosti ovoce, které budeme ještě pár měsíců sklízet. A kdo mě zná, tak už tuší, že to bude opět s ponorem do hlubin a rozmachem do šíře.
Po dlouhou dobu bylo jediným způsobem konzervace ovoce sušení. A dlouho s ním naši předkové vystačili, neboť další možnosti zpracování byly široké a hlavně odpovídaly dobovým stravovacím zvyklostem: základem byla kaše, někdy se jako příkrm připravoval maz (rozvařené ovoce). V záznamech věhlasného alchymisty a kuchaře, rytíře Bavora mladšího Rodovského z Hustířan, se již objevuje slovo kompošt (i když výsledkem receptu bylo něco, co bychom dnes nazvali spíše džemem). Myslím, že teprve s větším rozšířením chleba a s myšlenkou, že by se na něj mohlo něco MAZat, objevily se zavařeniny, povidla, marmelády, džemy.
Už jako dítě jsem pátrala, proč máme meruňkovou marmeládu, ale jahodový džem, když je to skoro stejné. Uspokojivou odpověď jsem nedostala. Tu mi poskytla až velmi systematická kniha Domácí konzervování ovoce a zeleniny z produkce zdravotnického nakladatelství Avicenum z roku 1980: marmeláda je z ovocného protlaku, více zahuštěná (=déle se odpařuje voda), zatímco džem má rosolovitou konzistenci a obsahuje kousky ovoce nebo celé drobné plody. Má duše byla s tímto výkladem spokojena a mým klidem neotřáslo ani to, že Sandtnerová to má jinak a ostatní v tom mají úplný jam.
Když jsem tedy minulý týden postupně nanosila domů několik mís rybízu, padlo rozhodnutí, že připravím džem (ano, pecičky, vláknina…), ale i marmeládu (v lineckém nebo v sachru fakt nemají pecičky co dělat). No a v průběhu dlouhého odpařování jsem se pustila do pátrání – zajímalo mě, odkud se vzala slova marmeláda a džem.
Ve své důslednosti jsem si říkala, že začnu pěkně od píky, a sice od kolébky ovoce – v Persii. Do levého horního rohu překladače jsem napsala „zavařenina“ – ve druhém okénku se neobjevilo nic. Aha, perština asi nemá taková popisně-technická slova, musím na to víc poeticky. Nenapadlo mě nic jiného, než napsat „plody“. Zprava se začal objevovat ornament. Bez transkripce. Pocítila jsem velké mezery ve vzdělání a odešla promíchat zavařeninu.
Zkrátím to, protože odpařování také nebylo nekonečné. Dopátrala jsem se slova ջեմ v arménštině (čte se jako „jem“) a poté už jsem skončila na britských ostrovech, kde „jam“ má 9 významů, z nichž 3 jsou nám poměrně známé: džem, jam-session a traffic jam. Džem popisují jako „sladká pomazánka vyrobená z ovoce a cukru, vařená do husté konzistence“. Překvapilo mě však, že „marmalade“ používají jako označení džemů z citrusových plodů, speciálně z hořkých pomerančů. Když jsem zjistila, že slovo převzali z portugalštiny, začalo to dávat smysl… Džem a marmeláda se rozšířily po jiných evropských zemích. Jenom v zemi diplomatů a kuchařů (a v zemích Francii obdivujících, jako je např. Bulharsko) si drží svoje „confiture“ či конфитюр. Slované mírného pásu už pomalu od svých zavařenin, варення či варенье upouštějí.
Z této velké cesty jsem se vrátila zpět posílena v rozhodnutí vytrvat v tom, že směs s kousky ovoce budu dále nazývat džemem a propasírovanou či jinak sjednocenou a hladkou směs budu nazývat marmeládou. A jak je to s povidly?
Vzpomínám si, jak jsem před lety dávala své ukrajinské sousedce povidla a ona se mě s ostychem zeptala: „A také je v nich cukr?“ Vytřeštila jsem na ni oči a nejistě jsem odpověděla: „Ne, tam se cukr nedává …“ Bylo vidět, jak se jí ulevilo a ruku s povidly konečně přitáhla k sobě. „Vůbec nechápu, jak tady dávají do povidel cukr – u nás se to nedělá.“ U nás doma taky ne, milá Natálie. Povidla spoléhají na to, že přezrálé ovoce, ze kterého se vyrábějí, má cukru až až. Jen někdo prostě nemá tu trpělivost dobrat se husté hmoty, která je koncentrovaným sluncem a zemí a jež nám tolik chutná.
A pokud máte chuť spočítat si, kolik stojí taková výroba džemu (přiměřeně ovoce a cukru), marmelády (hodně ovoce a přiměřeně cukru) či povidel (hooodně ovoce a času, žádný cukr), zde máte možnost: v příkladu je kalkulace třešňového džemu s citrónem (ten se tam musí přidat, aby směs alespoň trochu zrosolovatěla – zralé třešně téměř neobsahují pektiny); jedna dávka je z 1,5 kg vypeckovaného ovoce, výsledek se vejde do 11 sklenic o obsahu 165 ml x = (n*2,25 + 38 + 115)*1,15/11, kde x – cena za 1 skleničku 165 ml n – vaše hodinová mzda (případně mzda, kterou byste byli ochotni za uvaření džemu zaplatit nájemné síle) 2,25 – čas (hod) potřebný k obrání 1,5 kg ovoce, očištění, odpeckování, vaření, plnění, úklidu 38 – hodnota surovin, přičemž třešně nepočítáme, nasbírali jsme je ve vlastní zahradě; cukr, bio citronová kůra, bio citron 115 – cena za 11 sklenic, 11 víček a 11 etiket 1,15 – tzv. fí (0,15 %), v němž jsou náklady na energie a pořízení surovin a obalového materiálu (jízdné nebo poštovné) 11 – počet sklenic, do kterých se vám 1 dávka vejde
K jaké cifře jste se dobrali? Právě jste spočítali NÁKLADY NA VÝROBU. Mohu pokračovat? Mám-li jej prodat na trhu, pak na ten trh musím dojet, zaplatit za místo a několik hodin stát…. a pak už se jen usmívat a popřát, ať vám chutná.
Zúčastnili jsme se kurzu řezu jádrovin, který vedl Vojta Ptáček, a jeho přístup nás potěšil, obohatil a hlavně nakopnul. Získali jsme odvahu zasáhnout více do našich letitých jabloní a hrušní. A protože víme, že s třešněmi a švestkami je to poněkud náročnější, pozvali jsme Vojtu do Krasosadu, aby poradil a pomohl i s nimi. „Jabloně a hrušně vám odpustí skoro všechno, ale švestky ne.“
Když jsem kolem rozkvétajících třešní a slivoní obcházela s nůžkami či nedejbože s pilkou, bylo u nás vždycky dusno. Láďa si pod vousy brumlal cosi o barbarství a já zarytě opakovala větu, kterou žena nemá svému muži nikdy říkat: „Ale tatínek to dělal takhle…“ Těmto neshodám naštěstí odzvonilo, protože odborník, kterému věříme, říká, že vhodným obdobím pro řez peckovin je doba PO VYRAŠENÍ.
Kurz tedy proběhne v neděli 28. května 2023 od 9 do 15 hodin. V jeho průběhu si vás dovolujeme pozvat na drobné občerstvení z plodů Krasosadu.
Praktické informace – doprava: v neděli se k nám dostanete pouze autem nebo po svých. Nejbližší vlakové zastávky jsou Zbraslavice nebo Hodkov (obě cca 5 km). Bližší popis cesty k nám obdržíte mailem po přihlášení.
Pomůcky: budou k dispozici, můžete si ale přivézt i své vlastní.
Cena a úhrada: cena 950 Kč je splatná hotově na místě (obdržíte účtenku). V případě zájmu je možné se domluvit na úhradě převodem nebo na odpracování ceny v Krasosadu.
Přihlásit se můžete prostřednictvím formuláře NAPIŠTE NÁM nebo e-mailu jolana.krizkovska@gmail.com.
o možnostech využití aksamitníku rozkladitého Tagetes patula
Každý rok vysévám afrikány. Je to vášeň. Od dětství se nepřestávám kochat jejich barvou, vůní a sametem. Na tetině zahrádce lemovaly záhony a přiznám se, že vůbec nevím, co dalšího tam rostlo. Milovala jsem chvíle, kdy jsem mohla otrhávat zaschlé květy a vnímat, jak mi intenzivní aroma ulpívá na prstech. Velkou radost mi pak v dospělosti způsobilo zjištění, že se dají používat v kuchyni i v medicíně.
Domovem jsou tihle ohniví krasavci v Mexiku a Guatemale. Afrikán je tedy poněkud zavádějící lidový název; zato oficiální jméno aksamitník rozkladitý (Tagetes patula) se botanikům vyloženě povedl.
Je zajímavé, jak rozporuplné názory a postoje jsou s aksamitníkem spojeny. Někdo je miluje (jako já), někdo je nesnáší. Někdo je vysazuje, protože údajně působí proti mnoha škůdcům, někdo je naopak zavrhuje s tím, že škůdce přitahují. Krásný příklad různých pohledů na realitu… nebo různých realit?
Aksamitník a perila křovitá
A jak se to tedy má se škůdci? Výměšky z kořenů údajně odpuzují háďátka, aroma by mělo odpuzovat molice, esenciálnímu oleji se přikládají repelentní účinky proti roztočům. Diskuze o vlivu na slimáky je otevřená – moje zkušenost je taková, že po mladých rostlinách jdou jako diví, ty vzrostlejší už nechávají být. Myslím, že vyšší obsah silic a hořčin už jim není po chuti.
Na balkóně – aksamitník v květináči s brutnákem lékařským
V medicíně se využívá protizánětlivých a protimykotických účinků. Z květů a listů se připravuje nálev. V kuchyni jsou největšími spotřebiteli určitě kavkazské národy, zejména Gruzínci. Sušené květy zdobí stánky na tržištích a jsou základem kořenící směsi chmeli suneli, která se používá na luštěniny, maso i zeleninu.
Stánky trhovců zdobené girlandami aksamitníku a bobkového listu (Kutaisi, Gruzie)
Jako barvivo je aksamitník využíván více chovateli slepic než pěstiteli lnu a bavlny. A že je barevnost květů opravdu inspirativní – to mě pobavilo nedávno, když můj muž přišel s otázkou: „Prosím Tě, jak se jmenuje ta kytka… no… ta co má barvy jako Dukla?“
Už dobré tři týdny bráním loučku před naším domem před posekáním. Vím, že k jejímu prospěchu bude muset kosa nakonec zasáhnout, ale zatím přináší každý den nové překvapení. Ještě před 9 měsíci bylo na tomto místě rozhrnuto 5 „tater“ kamení (museli jsme je sem navézt kvůli jeřábu, který nám osazoval domek). Pak přijel šikovný soused s bagříkem, šutr shrnul a na místo vrátil původní zeminu. Ta už ovšem byla obohacená semeny – především kopřiv, pcháče, mléče a jiných rostlinných pionýrů.
Inspirována knihou Revoluce jednoho stébla slámy jsem na plochu poházela luční směs a Ladislav poté všechny „pionýry“ na místě proměnil v mulč. Do listopadu se nic nedělo, sem tam nějaký výhonek čehosi neznámého. V zimě jsme jenom vybírali obnažené kamení. Na jaře přišlo velké překvapení: celá plocha porostla hluchavkou. Upřímně – moc radosti jsem z toho neměla, ale když jsem pozorovala ten hukot, který ustal až v pozdních večerních hodinách, nechala jsem to být – čmeláci a včely neměli v té době ještě nic jiného. Asi po měsíci začala hluchavka odkvétat a poléhat, přišly tedy na řadu stroje. Tentokrát jsme nemulčovali, protože mezi stonky hluchavky byl již docela hustý porost.
A pak to začalo: nejdřív se objevily jetele – fascinováni jsme byli hlavně inkarnátem (dost dobrý název…). Od té doby takřka každý den zaznamenáme něco nového: kopretiny, chrpy, kohoutky, vlčí máky, kmín, divoká mrkev, řebříčky, úročník, silenky, zvonky, komonice, čekanky – no a pak posekejte takovou krásu…! Přiznám se, že v jednom případě jsem musela sáhnout po chytrých knihách: to abych zjistila, že nám tu roste i koukol. Ten jsem naposledy viděla, když mi byly asi čtyři roky. Zemědělci byli v jeho likvidaci úspěšní.
S loukou, Ladislavem a duchem zahrady jsme se dohodli, že do svatého Jána… Pak dojde na kosu a na odvoz na Farmu Krasoňovice ke zkrmení – myslím, že takový luxus nemají býci široko daleko!
Víte, na čem často ztroskotává používání sypaných bylin? Věřte-nevěřte, je to naše neochota věnovat jejich správné přípravě potřebný čas.
Připravit si nálev nebo odvar vyžaduje nejen myslet předem na to, že v určitou hodinu je třeba s přípravou začít, ale také mít správné pomůcky – tedy alespoň hrníček a sítko. Po určité době sítko zbavit zbytků a vyčistit… Oč jednodušší je vzít hotový nálevový sáček či pytlíček, pěkně s nitkou, a po použití jej hned vyhodit do koše!
Ne všechny byliny je ovšem možné pořídit v nálevových sáčcích (i když výrobci se snaží), ale především – jemně nadrcené byliny rychle ztrácejí na účinnosti. Pokud tedy chceme skutečně pocítit účinek bylin, je dobré používat je co nejčerstvější a rozmělňovat je až těsně před použitím.
Procházíme obdobím jarních očistných kůr, detoxikací a posilování jater. Oblíbené kopřivy a pampelišky jistě neujdou naší pozornosti. Málokdo si ale vzpomene na lopuch větší (Arctium lappa). Důvodem je to, že příprava kořene je opravdu náročná: buď jej musíme předem máčet a potom připravit odvar, nebo jej drtíme na prášek a konzumujeme v této podobě. Účinky lopuchového kořene jsou však pro očistné kůry jako stvořené: podporuje látkovou výměnu a činnost ledvin, čímž pomáhá odstraňování zplodin z těla. Výsledky jsou viditelné hlavně na zdraví kůže (využívá se i při léčbě úporných ekzémů) a vlasů. Za tyto schopnosti vděčíme látkám s fytoncidními a fungicidními účinky, slizům, tříslovinám, silicím a hořčinám. Kromě toho je lopuchový kořen bohatý na polysacharid inulin a minerální látky. Kořen můžeme sbírat na podzim i zjara -na jeho přítomnost v zemi nás teď upozorní zaschlé stvoly s „knoflíky“ či nově rašící listy.
A jak si usnadnit užívání lopuchu? Ráda bych napsala – věnujte čas jeho přípravě, je to čas věnovaný vám samotným… ale nemohu kázat vodu a pít víno. Rozhodla jsem se používat vždy čerstvě umletý prášek – a to tak, že sušené kousky přidávám do mlýnku na pepř, přibližně 2 díly pepře a 1 díl lopuchu. Chuť je příjemně změněná a já mám radost, že jsem udělala něco pro své zdraví.
P.S. Obdobným způsobem přidávám do mlýnku semena ostropestřce – kupovat si je drcená rozhodně nedoporučuji, neboť nejen rychle ztrácí na účinnosti, ale extrémně rychle i žluknou. Aby tomu výrobci zabránili, musí semena termicky „upravit“, takže je otázka, k čemu taková semena vlastně ještě jsou…
Spolek přátel Farmy Bláto uspořádal v sobotu 16. října 2021 seminář, který jsme nazvali Ke kořenům. Téma se pro toto období nabídlo úplně samo – je právě čas jejich sběru. A protože jsem se jako lektorka nechala kořeny a krásnou atmosférou unést, nestihla jsem odpovědět na otázky, které jsme průběžně zapisovali. Zde tedy alespoň ty, na které se touto formou dá odpovědět.
Macerovat suché nebo čerstvé? Mluvíme-li pouze o kořenech, lze obojí, ale macerování suchých bude trvat déle (alespoň přes noc).
Co při výrobě masti použít místo sádla? Pokud vám sádlo nevoní či je nechcete používat z etických důvodů, je možné je nahradit například kokosovým tukem. Pokožkou proniká dobře, má však o něco nižší tzv. kouřový bod (=dříve se přepálí, což je např. při výrobě břečťanové masti nevýhodné).
Výroba břečťanové masti
Chození naboso – má nějaké přínosy? Pokud si pamatuji, původní otázka zazněla v kontextu, zda je možné, že člověk chůzí naboso ovlivní to, co potom na jeho „cestičkách“ roste. Nezlobte se, že odpovím trochu vyhýbavě – pokud tomu věříte, tak tomu tak je. Já osobně chodím (po vlastní zahradě či na pěkné louce) naboso z těchto důvodů a takto: ráno se občas projdu mokrou trávou (v zimě tedy i sněhem), ale pár minut. Poté na mokré nohy natáhnu vlněné ponožky a vklouznu do bot či přezůvek. Přínosy vidím hlavně ve dvou věcech – jednak tento rychlý „Priessnitz“ lépe rozproudí energii v těle (pomáhá odbourávat zátěž v kloubech, v krvi či lymfě), jednak kontakt těla s „přírodní“ vodou posiluje tělesný magnetismus (=zdraví). Jinak chodím bosa tehdy, když je zem dostatečně teplá a je mi to příjemné. A pokud si přitom mé nohy něco vezmou z bylin, na které jsem šlápla, tak je to fajn. Dlouhé chození po chladivé zemi neprospívá ledvinám.
Bršlice kozí noha? Kromě jarní polévky, o které jsem mluvila, jsou mladé listy bršlice výborné všude tam, kde byste normálně používali petrželovou nať (která obvykle ještě v této době není). Pokud vám nevoní, tak se do ní nenuťte. Je silně močopudná a pomáhá z těla vyplavovat hlavně kyselinu močovou a chloridy – vhodná je tedy pro lidi, kteří trpí dnou a revmatismem (do čajových směsí). Na bolestivé klouby se používala horká kaše z listů.
Jak používat a uchovat brutnák? Používáme květy, listy a semena. Květy můžete zdobit dezerty i saláty. Listy můžete přidávat do salátů – pokud vám nevadí to, že poněkud drhnou (jsou chlupaté). Výborné jsou rozmixované ve smoothie či koktejlu. Mají lehce okurkovou příchuť, bez obav je můžete použít s dalším kořením při nakládání okurek či do kvašené zeleniny (pickles). Brutnák má dobrý vliv na sliznice (dýchací cesty, žaludek, střeva, močové ústrojí), je močopudný, tlumí křeče a celkově zklidňuje. Neměl by se používat dlouhodobě. Je možné ho sušit a připravovat ve formě nálevu, usušené listy je ale třeba dobře zabezpečit před druhotným zvlhnutím).
Brutnák lékařský – sušení
Ještě jednou všem děkuji za účast a ať se vám daří!
Nepočítám-li hmyz, pak ptáci jsou jistě nejpočetnější skupinou návštěvníků Krasosadu. Nemohu napsat „obyvatel“ – většina jich sídlí mimo a tady pravděpodobně mají jednu z jídelen. No a s pravdou ven – kde oni mají jídelnu, my máme obrazovku. A jako jiné obrazovky, i tahle silně podkopává pracovní morálku. Třeba teď – místo toho, abych začala ubírat ze seznamu pracovních úkolů, chci se podělit o výsledky pozorování.
Krasosad je tvořen starými stromy. Jejich větvoví je hustší, než by asi připustili ovocnáři, kmeny jsou porostlé mechem, a také nespočet dutin a prasklin je domovem pro spousty hmyzu. O plodech, které už nemůžeme sklidit a zpracovat, ani nemluvím. Myslím tedy, že stravy pro ptáky je u nás dost – a jak jsem už uváděla v knížce #zivotvmaringotce, ptáků také: objevuje se u nás téměř dvacet druhů. Přikrmovat začínáme až s příchodem mrazů.
Těch pár slunečnic, co vypěstujeme, stihnou zpravidla vyzobat dřív, než je sklidíme. Proto jsme odkázáni na nákup. Začali jsme slunečnicí, když jim tak chutná – a také proto, že je v obchodech nejčastěji k mání. Pak jsem si ale řekla, že přece nemohou mít tak jednostrannou stravu, a koupila jsem směs. Jak to dopadlo? Slunečnice zmizela ihned, to ostatní zůstalo na krmítku tak tři dny, než si přilepšili náhodní kolemletící. Říkala jsem si – proč dávají výrobci do směsi něco, co těm ptákům nejede? Než jsem ale spotřebovala celé balení, zjistila jsem, že věc se má trochu jinak.
Nejbystřejší a nejodvážnější jsou sýkorky – koňadry, modřinky, babky i uhelníčci. Přiletí, rychle sezobnou jedno semínko a usednou s ním opodál, aby je vyloupli a snědli. Brhlíci mají jinou strategii: naplní zobák mnoha semínky a teprve pak odletí. Do toho se občas objeví zvonci – vyčkávají, až se krmítko na chvíli uvolní, a pak na místě louskají a sezobávají, co je. Přilétne-li dlask, usedne ke zdroji a nemilosrdně zahání všechny další zájemce (mimochodem – to se mu to s jeho velikostí dělají ramena!). Pouze pár přidrzlých sýkorek mu občas sebere něco takřka za letu. Stejnou tendenci jako dlaskové (tedy odhánět konkurenci) mají strakapoudi. Vrabci přilétají o něco později, takže – pokud něco zbylo – nemusí se už s nikým dělit. Toho, co spadne z krmítka, se ujmou kvíčaly, kosi a další vrabci.
Konečně se dostávám k pointě s pestrostí: pokud dáme na krmítko jen slunečnici, všechnu ji slupnou sýkorky (některým modřinkám už můj muž začal říkat „obřinky“). Pokud dáme směs, přilétají postupně další druhy, které nepohrnou ovsem, prosem, obilím i řepkou. Pokud je ve směsi lněné semínko, tak z krmítka nezmizí, dokud je neuklidím. Důvodem je pravděpodobně to, že zvlhčené lněné semínko je velmi lepkavé a ptáci tuší, že by jim mohlo způsobit potíž.
Pro další zpestření jsme se naučili dávat ptákům ještě to, co ve většině domácností končí v odpadcích: jadérka z jablek a hrušek a semena z dýní všeho druhu. Dýně, pravda, vyžaduje drobnou úpravu, aby se nelepila podobně jako len: je nutné sundat svrchní průsvitnou slupku. To je velmi jednoduché – dobře usušené semeno lehce promneme mezi prsty a této lepivé slupky je zbavíme. A že na takové (…) nemáte čas? Je to věc úhlu pohledu. V domácnosti bylo dříve hodně činností, které nevyžadovaly intelektuální soustředění, ale prostě jen mechanickou zručnost a trpělivost. Třeba takové přebírání čočky, hrachu či rýže. Nebo mytí nádobí či loupaní ořechů. Dnes za nás všechno dělají stroje či jiní lidé – a zbavili jsme se tak příležitosti vypnout, či chcete-li – meditovat. Spočinout. Zamyslet se nad něčím, co potřebuje čas. Nebo se třeba zaposlouchat. Nebo zavzpomínat.
Za takové pozastavení v čase jsem velmi vděčná a přeji i vám, abyste si je dopřáli. Třeba při čištění dýňových semínek. Kousek našeho života pak jakoby lépe zapadne do celku, kde všechno souvisí se vším.
Se sousedkami, které něco chovají, pěstují, vyrábějí či tvoří, jsme se rozhodly potkat se o zlaté neděli na Statku Krasoňovice a nabídnout zájemcům naše produkty. I když nás bude „jenom“ pět, abychom dostály platným nařízením a opatřením, ukázalo se, že náš sortiment bude i tak velmi bohatý. Je to radost mít kolem sebe tolik šikovných lidí.
V neděli 20. prosince od 13 do 16 hodin se na vás těšíme v Krasoňovicích 1.
Nabízíme: – vánoční dekorace – košíky, svícny, misky, věnečky, stromečky – od Pavlíny Nixbauerové – čerstvé a nakládané sýry ze Statku Krasoňovice – med a medové produkty ze Včelího království – sušené ovoce, povidla, džemy a čatní z Krasosadu – vyladěné bylinky od Daniely Kroftové a léčivé pokojovky z Krasosadu – bylinné produkty – čaje, sirupy, balzámy od Pavlíny Nixbauerové, Daniely Kroftové a z Krasosadu – keramiku – andělíčky, hrníčky, konvičky, misky a dekorace od Jany Egidy – ručně vyšívaná přání od Dity Králové – knížky od Jolany Šopovové
Občerstvení na místě vám bohužel nabídnout nemůžeme, ale dobré slovo, úsměvy a radost budeme rozdávat a směňovat na počkání.
Co z bylin šlo usušit – je usušeno, co šlo vykopat – je vykopáno, ovoce sklizeno a zpracováno, na zimu snad zabezpečeno také – takže je konečně čas na houby!
Když jsme šustili vrstvou listí, propadala jsem skepsi, že přece v tom nemůžeme nic najít… Ale naštěstí to bylo jinak: našli jsme ty, které si daly práci vyrůst a vyloženě na nás volaly.
Na každé procházce zpravidla najdeme nějaký nový druh. Tak tomu bylo i se strmělkou. Zaujal nás trs hlívy a kousek od ní – něco, co se jí velmi podobá, ale přece jenom to hlíva není. Vzali jsme jeden vzorový kousek, nafotili, poradili se s atlasy i online mykologickou poradnou. Strmělka mlženka – takový název jí musel dát jedině člověk s velkým citem pro jazyk, pro humor a také pro jídlo.
Včerejší vycházka nám dopřála takovou hojnost, že jsme chvíli váhali, co s nimi. Nakonec padlo rozhodnutí – z bedel a pečárek steaky k obědu, hříbky usušit, a z mlženky vyzkoušíme zavináče! Projela jsem několik receptů, důvěru ve mně nevzbudil ani jeden. Nakonec jsem tedy vsadila na Sandtnerovou a modifikovala její recept na ryzce.
Houby očistíme, třeň odkrojíme a klobouky omyjeme vlažnou vodou. Dále uvedené množství je cca na 1 kg hub: do hrnce dáme 1/2 l vody a 1/4 l octa, půl malé lžičky soli, 2 bobkové listy, 5 zrn nového koření a 10 zrnek pepře. Nálev přivedeme k varu, vložíme do něj na větší kousky nakrájené houby a 10 minut povaříme. Odstavíme a necháme do druhého dne. Druhý den si připravíme nový nálev, povaříme (samotný) a necháme vychladnout. Na proužky nakrájíme 1 větší cibuli, lze přidat kapii a mrkev. Houby z předešlého dne scedíme a střídavě s připravenou zeleninou je vkládáme do sklenice. Upěchujeme, zalejeme připraveným nálevem a zavíčkujeme. Lze jíst po dvou dnech čerstvé, případně sterilovat 20 min na 90°C. Při servírování doporučuji zakápnout olejem a použít čerstvý pepř…
