Československým vojákům přesunutým z Francie poskytly britské úřady zázemí v městečku Cholmondeley nedaleko Chesteru. Táborové podmínky byly nesrovnatelné s těmi, jež museli vojáci sdílet ve Francii: spalo se ve stanech s osvětlením, hygienické zázemí bylo vyhovující, stravy byl dostatek a vojáci dostávali dva a půl šilinku denně. V polovině října se brigáda přemístila do zimních výcvikových prostorů v hrabství Warwickshire, kde setrvala do května 1942. Velitelství sídlilo v městečku Leamington, vzdáleném asi 160 km severozápadně od Londýna.
Jiří rozhodně nebyl typem vojáka, kterého by uspokojil pobyt v táboře a pravidelný vojenský režim. Z korespondence a dalších rozhovorů vyplývá, že od samého začátku často pobýval v Londýně. Je nasnadě, že mu k tomu byly nápomocny všechny kontakty, které si vytvořil již v Praze a posléze v Paříži. Především však mu pomohla znalost jazyků, která pro něj byla odmalička samozřejmostí. Druhý den po vylodění navštívil čs. jednotku reportét BBC a hledal někoho, s kým by se domluvil anglicky. Přihlásil se Jiří Mucha. Již v únoru 1941 byl oficiálně přeložen do Londýna a začal působit jako redaktor vysílání BBC pro Československo. A 3. dubna 1941 byl Jiří reorganizací brigády definitivně přidělen k vojákům Ministerstva národní obrany, k mužstvu, jež mělo působit u úřadu exilové vlády.
Vojenský historický archiv uchovává kuriózní záznam z tohoto období: „poznatky z přehlídky 19/441. Při ranním shromáždění zakázal vel. brigády na nástupišti kouřit. Kouřili jedině: 1) štáb vel. brigády 2) celá hudba 3) voj. Jiří Mucha, brig. ambulance, který mimo to pobíhal po hřišti v rozepjatém límci s kravatou, jediný v plášti a s fotoaparátem ač fotografování bylo vyhrazeno filmovým skupinám min. zahraničí…“
Zdá se, že toto hlášení bylo i dále řešeno, neboť podrobnější zápis se objevuje o deset dní později v protokole s názvem „Věc: Jiří Mucha, voj MNO, neukázněné chování při voj, přehlídce. Při přehlídce 1. čsl. brigády min. předsedou Winstonem Churchillem a presidentem republiky pobíhal po celou dobu kolem hostů i shromážděného vojska voj. Jiří Mucha přidělený MNO podle Vašeho čj. 7303-II/1. Ačkoliv všechny zúčastněné vojenské osoby včetně ministra nár. obrany neměly plášťů, vojín Mucha upozorňoval na sebe rozepnutým a vlajícím pláštěm a fotografoval. Jeho výstroj i jinak neodpovídala předpisu. Měl rozhalený límec a kravatu.“ V další části textu si pisatel stěžuje na mužstvo přidělené u úřadu v Londýně obecně a dožaduje se přísnějšího dohledu na výstroj i chování.
Jiná vzpomínka na tutéž událost pochází z pera Lumíra SOukupa, jednoho z tajemníků Jana Masaryka, v kontextu neustálého odkládání uznání naší vlády: „O Churchillově návštěvě u naší armády v Leamingtonu mně Jan Masaryk a Sir Robert vyprávěli každý zvlášť – Jan za války, Sir Robert až v padesátých letech. Je to tak dobře, protože příběh můžeme považovat za věrohodný. Horší to bylo, když oba vyprávěli něco současně a doplňovali se přitom. Jeden přetrumfovával druhého – oba totiž byli vtipní vypravěči, takže se skutečnost někdy naprosto ztrácela.
Churchill rád chodil mezi vojáky, neboť věděl, že jeho přítomnost povzbuzuje „armed forces spirit“ (vojenského ducha). Když přijel do Leamingtonu, vystoupil z auta, aby vykonal přehlídku čestné roty. V okamžiku, kdy se přiblížil, naši vojáci stojící v pozoru za čestnou rotou začali jednohlasně zpívat: „Rule Britannia! Brutannia rules the waves…“ (Británie, vládni! Británie vládne mořem..), jednu z nejznámějších vlasteneckých písní. Churchill prošel čestnou rotou, slzy mu tekly po tvářích, pak se otočil k Anthony Edenovi s otázkou: „Proč vláda takových vojáků není dosud uznána? To se musí ihned napravit!“
Churchill nebyl sám, komu tekly slzy. Janovi i mně, emocionálnímu Skotovi též, zpovídal se Sir RObert. K tomu dodávám, že ministr MAsaryk chodil před Churchillovou návštěvou k našim vojákům a u piána je učil slovům dotyčné písně a správné výslovnosti.“
Přejít k obsahu webu