Proč nekrmit jen slunečnicí?

Nepočítám-li hmyz, pak ptáci jsou jistě nejpočetnější skupinou návštěvníků Krasosadu. Nemohu napsat „obyvatel“ – většina jich sídlí mimo a tady pravděpodobně mají jednu z jídelen. No a s pravdou ven – kde oni mají jídelnu, my máme obrazovku. A jako jiné obrazovky, i tahle silně podkopává pracovní morálku. Třeba teď – místo toho, abych začala ubírat ze seznamu pracovních úkolů, chci se podělit o výsledky pozorování.

Krasosad je tvořen starými stromy. Jejich větvoví je hustší, než by asi připustili ovocnáři, kmeny jsou porostlé mechem, a také nespočet dutin a prasklin je domovem pro spousty hmyzu. O plodech, které už nemůžeme sklidit a zpracovat, ani nemluvím. Myslím tedy, že stravy pro ptáky je u nás dost – a jak jsem už uváděla v knížce #zivotvmaringotce, ptáků také: objevuje se u nás téměř dvacet druhů. Přikrmovat začínáme až s příchodem mrazů.

Těch pár slunečnic, co vypěstujeme, stihnou zpravidla vyzobat dřív, než je sklidíme. Proto jsme odkázáni na nákup. Začali jsme slunečnicí, když jim tak chutná – a také proto, že je v obchodech nejčastěji k mání. Pak jsem si ale řekla, že přece nemohou mít tak jednostrannou stravu, a koupila jsem směs. Jak to dopadlo? Slunečnice zmizela ihned, to ostatní zůstalo na krmítku tak tři dny, než si přilepšili náhodní kolemletící. Říkala jsem si – proč dávají výrobci do směsi něco, co těm ptákům nejede? Než jsem ale spotřebovala celé balení, zjistila jsem, že věc se má trochu jinak.

Nejbystřejší a nejodvážnější jsou sýkorky – koňadry, modřinky, babky i uhelníčci. Přiletí, rychle sezobnou jedno semínko a usednou s ním opodál, aby je vyloupli a snědli. Brhlíci mají jinou strategii: naplní zobák mnoha semínky a teprve pak odletí. Do toho se občas objeví zvonci – vyčkávají, až se krmítko na chvíli uvolní, a pak na místě louskají a sezobávají, co je. Přilétne-li dlask, usedne ke zdroji a nemilosrdně zahání všechny další zájemce (mimochodem – to se mu to s jeho velikostí dělají ramena!). Pouze pár přidrzlých sýkorek mu občas sebere něco takřka za letu. Stejnou tendenci jako dlaskové (tedy odhánět konkurenci) mají strakapoudi. Vrabci přilétají o něco později, takže – pokud něco zbylo – nemusí se už s nikým dělit. Toho, co spadne z krmítka, se ujmou kvíčaly, kosi a další vrabci.

Konečně se dostávám k pointě s pestrostí: pokud dáme na krmítko jen slunečnici, všechnu ji slupnou sýkorky (některým modřinkám už můj muž začal říkat „obřinky“). Pokud dáme směs, přilétají postupně další druhy, které nepohrnou ovsem, prosem, obilím i řepkou. Pokud je ve směsi lněné semínko, tak z krmítka nezmizí, dokud je neuklidím. Důvodem je pravděpodobně to, že zvlhčené lněné semínko je velmi lepkavé a ptáci tuší, že by jim mohlo způsobit potíž.

Pro další zpestření jsme se naučili dávat ptákům ještě to, co ve většině domácností končí v odpadcích: jadérka z jablek a hrušek a semena z dýní všeho druhu. Dýně, pravda, vyžaduje drobnou úpravu, aby se nelepila podobně jako len: je nutné sundat svrchní průsvitnou slupku. To je velmi jednoduché – dobře usušené semeno lehce promneme mezi prsty a této lepivé slupky je zbavíme. A že na takové (…) nemáte čas? Je to věc úhlu pohledu. V domácnosti bylo dříve hodně činností, které nevyžadovaly intelektuální soustředění, ale prostě jen mechanickou zručnost a trpělivost. Třeba takové přebírání čočky, hrachu či rýže. Nebo mytí nádobí či loupaní ořechů. Dnes za nás všechno dělají stroje či jiní lidé – a zbavili jsme se tak příležitosti vypnout, či chcete-li – meditovat. Spočinout. Zamyslet se nad něčím, co potřebuje čas. Nebo se třeba zaposlouchat. Nebo zavzpomínat.

Za takové pozastavení v čase jsem velmi vděčná a přeji i vám, abyste si je dopřáli. Třeba při čištění dýňových semínek. Kousek našeho života pak jakoby lépe zapadne do celku, kde všechno souvisí se vším.